• Blbost a stavitelské umění

    LUKÁŠ VELÍŠEK


    Darwin versus Lamarck

    Lidské vědomí i podvědomí, způsob, jakým člověk přijímá a hodnotí vnější podněty, zásadně ovlivňuje dilema vyplývající z dvojího druhu evolučního mechanismu přítomného v našem životě. Na jedné straně je člověk jako biologický druh svázán zákony přírodního výběru, který pracuje s postupným vyhodnocováním náhodných změn během velkého počtu generací, na druhé straně je dnes již téměř úplně člověkem přetvořené kulturní prostředí ovládáno lamarckistickým vývojovým principem, který předpokládá podstatné využití výdobytků dosažených v jedné generaci generací následující. Snad zde můžeme hledat hlavní zdroj nejrůznějších retardací, návratů a resentimentu, kterých jsme ve všech oblastech lidského konání, a tedy i v architektuře, svědky.

    • Přístřešek – slunečník, souostroví Andamany


    • Times Square, New York
      Dramaticky odlišné hmotné prostředí, přesto jej obývá biologicky zcela totožný druh.

     

    Klient (motivace podle dr. Freuda)

    V architektonické obci stále dominuje mesianistické pojetí role tvůrce, který abstraktní ušlechtilostí svých návrhů významně přispívá k nápravě obecných mravů. Zaobírání se vrtochy klienta je chápáno jako pohyb na šikmé ploše.

    Pohlédneme-li do historie, musíme uznat, že kdybychom z ní odstranili stavby, které by se daly s trochou nadsázky nazvat sublimací stavebníkova freudovského libida, dějiny architektury by znatelně zchudly. Od starověkých monumentů k rokokovým palácům po reprezentační měšťanské fasády, není-li přítomen přímý erotický podtext, zůstává vždy silná snaha usilovat o prezentaci, prestiž, dekorum. Můžeme upřímně říci: jsme jiní než naši předkové?

    • Jules Hardouin – Mansart, Zámek ve Versailles
      „Barokní sen dospěl k svému vyvrcholení, když Ludvík XIV. ve svém přecitlivění vybudoval obludný versailleský palác na místě staré lovecké chýše, kde se po prvé ucházel o paní de la Valliere.“ (cit. z: Lewis Mumford, Technika a civilizace)


    • Frank Lloyd Wright, vlastní venkovské sídlo Taliesin West, Arizona
      Zhmotnění inverzního snu – obydlí hrdého, vzdělaného a individualistického horala, vzdálené od zkaženého velkoměsta.

     

    Staří oslové hýkají lépe

    Je stáří kvalitou samo o sobě? Existuje v tomto ohledu nějaké objektivní měřítko? Historie se posunuje na úkor budoucnosti každým okamžikem. Chráníme nerezové funkcionalistické výkladce v barokních domech, u nových projektů však často slýcháme požadavek na jednotné ( tedy „jako“ staré ) řešení. Je přitom zřejmé, že u mnoha historických staveb se jedná o stavby průměrné, někdy vysloveně špatné.

    Od 19. století se na tomto poli svářejí dva hlavní principy. První nazývejme, s ohledem na místní kontext, mockerovský, charakteristický stylovým purismem a poměrně dobře slučitelný s úřední praxí, druhý hilbertovsko-plečnikovský, který se mechanickému posuzování bytostně vzpíná.

    Obvykle se v této souvislosti zapomíná, že často větším nebezpečím než fyzická likvidace části památkového objektu či souboru je mizení autentického života, proces, na jehož konci mohou být technicky skvěle udržované kulisy Disneylandu.

    • Max Schulze, projekt hradu ve Falkensteinu. 1884
      Hrady choromyslného bavorského krále Ludvíka II. jako by byly spojovacím článkem mezi romantickými rekonstrukcemi v duchu teorií Viollet–le–Duca a zábavními tématickými parky.

     

    Dům je zboží

    Dům (budovu) lze nahlédnout několika způsoby. Dům lze chápat jako autorský či anonymní artefakt. Dům může být chápán jako jednotka urbanistického celku. Dům je však primárně účelová jednotka realizovaná na trhu jako zboží. Význam této roviny není v historii konstantní, dnes však není možné tuto skutečnost nerespektovat (bez následků).

    Kontinentální Evropa má s prostým uznáním této pravdy, z objektivních důvodů, vážný problém. Husté historické osídlení, namnoze ovlivněné tradicí etatického urbanismu, nejrůznějších subvencí a regulací, bývá s jednoduchou aplikací tohoto pohledu v přímém rozporu.

    • Manhattan


    • Nancy
      Pravzor města, pro jehož formování je určující cenová mapa pozemků a naopak nejčistší příklad evropského totálního urbanismu – exilové sídlo uprchlého polského krále Stanislava.

     

    Skrytý půvab byrokracie

    Byrokracie narůstá.

    Liberální správa není úžeji nahlédnuto nejúspornější. Úřady se musejí vypořádat s majetkovými poměry na podkladě často chatrné pozemkové evidence, musejí vyhodnotit podněty občanských iniciativ v době, kdy právní rámec této oblasti, ve své psané i zvykové formě, k žádanému stavu teprve spěje...

    Problém má i méně racionální rovinu. Stále cítíme c.k. tradici úředníka s odleskem moci delegované panovníkem, to se však paradoxně neprojevuje odvážným rozhodováním, nýbrž zažitým submisivním způsobem, jakým veřejnost k úřadům přistupuje.

    Ve svém celku tato situace navádí k centristickým, zglajchšaltovaným návrhům.

    • Vídeňská Ringstrasse
      „Od roku 1873 se začíná bourat barokní opevnění Prahy, jehož území včetně široké esplanády musela obec za ohromné částky vykupovat od vídeňských vojenských úřadů. Rozhodla se proto rozparcelovat je a rozprodat je pozemkovým a stavebním spekulantům, místo aby na nich zřídila okružní sadovou promenádu, jak se tehdy stalo ve Vídni, Brně nebo Olomouci, jejichž německé městské správy získaly opevnění levněji nebo zadarmo.“ Citát z knihy Rostislava Šváchy „Od moderny k funkcionalismu“ dokládá dlouhodobý fatální dopad politicko administrativních poměrů.

     

    Karajan versus Jam Session

    Podstatná část umělecké produkce v tradičním evropském pojetí, pro jejíž realizaci je zapotřebí zapojení většího kolektivu lidí, by se ve schematickém znázornění nechala přirovnat k heliocentrickému uspořádání planet. Klasická hudba, divadlo i architektura. Skladatel, resp. dirigent, autor, resp. režisér, architekt. Titán obklopený personálem. Kvalita personálu je posuzována mírou přesnosti, s jakou dokáže naplnit myšlenky vyzařované sluncem uprostřed.

    Jde o jediné představitelné schéma? Není možné na jednotném „rytmickém základu“ nalézt větší prostor pro individuální projev zúčastněných hráčů?

    • Herbert von Karajan řídí Berlínskou filharmonii.


    • Creole Band Joea „Kinga“ Olivera

     

    Nietscheánský tvůrce

    Druhou stranou téhož pojetí je archetyp osamělého umělce tragického osudu.

    „Zlatým obdobím“ byl v tomto směru závěr 19. a počátek 20. století. Období, které se z objektivních důvodů vyznačovalo zvýšenou společenskou objednávkou po umělcích vizionářského typu. V oblasti nám profesně blízké zmiňme jména jako Le Corbusier, Bruno Taut, Konstantin Melnikov, v zemích českých Wenzel Hablik, Bedřich Feuerstein či Kamil Roškot.

    Je otázkou, jakou měrou se na osudech tvůrců tohoto typu podepsala nedostatečná vyspělost potencionálního publika a do jaké míry je na vině jejich vlastní způsob sebeprezentace, či dokonce, do jaké míry je tragická interpretace jejich osudu oprávněná.

    • Paolo Soleri, návrh města Messa City

     

    Jak si lidé hrají

    Ve své knize „Homo Ludens“ rozlišuje Johann Huizinga dva základní způsoby „hraní“, činnosti, ve které spatřuje kořen veškeré kultury.

    První z nich, soutěživý, se poprvé objevuje u malých dětí, ale rychle expanduje do všech sfér života. Ve škole soutěžíme o známky, soutěžíme při výběru partnera, soutěží businessmani, soutěží zahrádkáři. Druhý, tzn. múzický typ se odvíjí od nápodoby, předstírání, později se kultivuje do vciťování, exprese - činností blížících se dnešnímu pojmu umění.

    Je zřejmé, že druhý typ v naší civilizaci postavené na tradici kompetitivních Řeků v porovnání s prvním retarduje.

    • Bodys Isek Kingeles (Zaire), návrh města Kimbembele Ihunda
      Moderní hudbu si bez životadárných afroamerických vlivů nelze představit – lze podobný vývoj předpokládat i v architektuře? „Může někdo vnímat moderní velkoměsto jako opravdový ráj na zemi, jako fantastickou architekturu snu a tajných přání?“ (cit. z: Tomáš Pospiszyl, časopis Umělec, 5-6,1999.)

     

    Hra skleněných perel Hermanna Hesse

    Vnímání estetické složky architektury má, podobně jako v jiných uměleckých oborech vždy svou individuální složku, konkrétní člověk bezprostředně vnímá konkrétní stavbu. Zároveň však jde i o porozumění či čtení kódu. Kódem rozumíme víceméně osvojitelná pravidla, která vzniknou uvnitř určité skupiny lidí a která hrají roli v tom, co se líbí a co ne. Kód spoluvytváří identitu skupiny.

    V relativně malých skupinách soustředěných na určitý obor se kódování vyvíjí rychleji než ve zbytku společnosti a nutně pak dochází k odlišnostem v estetických náhledech.

    • Obálka časopisu Home, USA


    • Gunther Domenig, Výstavní a dokumentační centrum v Norimberku – digitální perspektiva

     

    Živá tradice (kultura)

    Jakým způsobem nalézt či přesněji kultivovat kýžený společný „rytmický základ“, který dá projevům naší hmotné kultury na jedné straně potřebnou spřízněnost, na druhé straně poskytne dostatek prostoru pro individuální sebevyjádření?

    Řešením může být pouze dialog. Musíme akceptovat, že trpělivé vysvětlování a obhajoba na straně jedné i poctivé uvážení námitek jsou samozřejmou součástí profese. Dialog vedený s jednotlivým klientem i dialog vedený v mediální, celospolečenské rovině. Architektura má v tomto ohledu, v porovnání s hudbou, literaturou, divadlem apod., nepopiratelný handicap – přenos na stránky novin či obrazovku televize snáší v porovnání s jinými disciplinami velmi těžce. Role, jakou hrála katedrála ve středověku, radnice v renesanci nebo naše specialita – Národní divadlo v době obrození, patří patrně minulosti. Aktuálním problémem je spíše tříšť menších úloh, zvládnutí jejich vztahů navzájem i vůči danému kontextu.

    • Giacomo della Porta, interiér jezuitského kostela Il Gesú v Římě
      Vzpomínka na dobu, kdy byla architektura účinným nástrojem masové propagandy. Prototyp staveb, které ve své době a svým způsobem plnily podobnou mediální funkci, jaká dnes náleží tisku, rozhlasu a televizi.


    • Obálka knihy Davida Hrbka: Šumný Vávra
      Cyklus Šumná města zůstává v českém kontextu ojedinělým projektem spojujícím odbornou erudici s hravostí a srozumitelností.